Nedávno jsem se setkal se svou kamarádkou v kavárně a povídali jsme si o životě. Musím říci, že od té doby stále přemýšlím nad tím, kam se mezilidské vztahy ubírají. Ač jsme toto téma vůbec neprobírali, nevím proč se ve mně tyto myšlenky aktivovaly. Kam se to jako lidská společnost ubíráme? Jak se člověk vůbec dostane do takového stavu, kdy si říká: „ten mi sedí a tenhle ne,  toho vůbec nemusím?“ Vždyť jsme přece lidé a všichni máme na záchodě stejnou holou zadnici.
  Hodnoty, které dnes lidé vyznávají a podle kterých soudí druhé, jsou v každém z nás tak nějak zakořeněné. Jsou nám celý život vkládány rodiči, prostředím ve kterém žijeme a spoustou dalších faktorů a událostí, se kterými přijdeme do kontaktu.  Dá se říci, že pokud dojde k tomu, že mi někdo sedí a někdo ne, že u někoho se těším až ho potkám a někomu se radši vyhnu, není střetem našich myslí, těl nebo duší, ale právě střetem našich od útlého věku programovaných hodnot. A podle toho, nakolik jsou si tyto hodnoty podobné, dochází k vzájemné sympatii nebo naopak odtažitosti.

Já si od těchto svých hodnot snažím dělat odstup. I když tyto hodnoty nějakým způsobem vyznávám a stojím si za nimi, tak se  zároveň snažím být nad věcí a respektovat hodnoty a směr toho druhého. Vzájemně můžeme diskutovat o věcech které vyznáváme, ale pokud se to zvrhne v aroganci, povýšenost nebo odsudek, už jsme na špatné cestě. V základu jsme totiž všichni stejní. Jsme tělem, myslí a duchem. Osobnost tvořená hodnotami, které nám jsou vštěpovány a jež nosí kabát v podobě našeho ega, je jen zbraní a obranným štítem před osobnostmi ostatních. Dává nám průbojnost, abychom v dnešní společnosti obstáli, avšak je to nutné? Vždyť pokud si toto uvědomíme, tak vzájemná komunikace s člověkem, jehož hodnoty jsou v protikladu s mými, pak nabývá velkého zábavného rozměru. Oba lidé i jejich osobnosti se pak mohou přiučit jeden od druhého a ve výsledku pak nelze říci, že znám někoho kdo mi takzvaně nesedí. Je dobré v takovém případě hledat, co je za tou jeho originální osobností, co mě to na ní tak štve. Co vězí za tím, že se dostal až sem a je jaký je.

Samozřejmě to není tak jednoduché. K dosažení této harmonie je zapotřebí otevřená mysl obou zúčastněných stran a to je asi ten největší problém. Každopádně se vyplatí býti otevřeným. Protože pokud tímto nadhledem disponujete, stáváte se opravdu svobodnými. Nejste sevřeni a omezeni svými hodnotami. Nebýt vězněm své osobnosti je další nezbytný krok, jež je nutné učinit pro dosažení vašeho vnitřního štěstí. A pamatujte, osobnost může být dobrým sluhou, avšak zlým pánem.

Pro inspiraci: Kulhavý poutník – Josef Čapek

Mějte se krásně lidičky

Jiřík