Termín Hikikomori, v doslovném překladu „uzavírání se do sebe“, se používá pro sociální stažení člověka. Je to japonský termín pokrývající fenomén samotářských dospívajících nebo dospělých, kteří se vzdávají společenského života a často hledají extrémní stupně izolace. Označuje tak novodobé samotáře a poustevníky. Máte někdy touhu zalézt domů a již nikdy nevystrčit nos? Čtěte dále, nejedná se totiž jen o problém japonský.
Definice
 Japonské ministerstvo zdravotnictví, práce a sociálních věcí definuje Hikikomori jako lidi, kteří odmítají opustit svůj domov a tím se izolují od společnosti po dobu delší než 6 měsíců. Autorem tohoto označení je psychiatr Tamaki Saito. K diagnostikování tohoto stavu navrhli výzkumníci celkem 6 kriterií:

• Většinu dne, a to každý den, tráví čas doma.
• Co nejvíce se vyhýbají jakémukoli sociálnímu kontaktu.
• Příznaky významně narušují fungování v zaměstnání, při společenských aktivitách i vztazích.
• Své odcizení vnímají Egosyntonicky – jejich představy, cítění, vlastnosti a chování jsou v souladu s jejich vlastním sebepojetím.
• Tento stav přetrvává alespoň 6 měsíců.
• Netrpí žádnou jinou duševní poruchou, která by mohla za tento stav.

Profesor Flavio Rizzo z Tokijské univerzity je definuje jako moderní poustevníky. Míra tohoto jevu se u jednotlivců liší individuálně. V extrémních případech zůstávají někteří lidé v izolaci mnoho let i desetiletí. Často je Hikikomori nastartováno již na škole, kde studenti prožijí selhání a vnitřní odmítnutí.

Společné znaky
Zatímco mnoho lidí cítí tlak okolního světa, Hikikomori na něj reagují kompletním sociálním odstoupením. Nechtějí mít se svým okolím nic společného. Obvykle mají málo nebo žádné přátele. Upřednostňují aktivity doma a neradi se účastní těch venkovních. Odstoupení od společnosti obvykle začíná postupně. „Postižení“ tímto syndromem se stávají nešťastnými, ztrácí své kamarády, jsou nejistí, plaší a přestávají se svým okolím komunikovat.

Statistika
Podle vládních údajů z roku 2010 existuje 700 000 osob žijících jako Hikikomori v průměrném věku 31 let. Mezi odborníky se však čísla dosti liší. Jsou zde totiž Hikikomori, kteří jsou po 20 letech izolace ve věku 40 let. Obvykle se označují jako první generace a existuje obava o schopnost jejich znovu začlenění do společnosti. Až dosáhnou věku 60 let a jejich rodiče začnou umírat, nastane situace nazvaná Problém 2030. Vláda dále odhaduje, že okolo 1,5 milionu lidí se nachází na pokraji Hikikomori. Tamiko Saito odhaduje, že jen v Japonsku je více jak 1 milion Hikikomori a může dosahovat až 1% japonské populace. Avšak vzhledem k tomu, že Hikikomori jsou schovaní a jejich rodiče se často o tomto problému zdráhají hovořit, je obtížné počty přesněji odhadnout. Ač je fenomén Hikikomori nejvíce popsán v Japonsku, dochází k němu hojně i jinde po celém světě.

Hypotézy o příčině:

Autizmus a další poruchy

Sociální stažení  „Hikikomori“ se podobá některým druhům poruch autistického spektra. Někteří psychiatři jej mezi ně chtěli zařadit s tím, že jsou ovlivněny sociálními a kulturními tlaky unikátními pro Japonsko. Syndrom také úzce souvisí s pojmy ztráty osobnosti, schyzoidní poruchou osobnosti a sociální úzkostné poruchy známé jako sociální fobie.

Sociální a kulturní jev

Výskyt akutního sociálního stažení se je ve větší míře pozorováno u chlapců. Nejstarší synové odmítnou opustit domov často poté, co zažijí jednu či více traumatických epizod. Většinou se týkají sociálního nebo akademického selhání. Jeho rozšiřování v Japonsku napomáhají tyto faktory:

• Bohatství střední třídy je dostatečné a umožňuje živit potomka po neomezenou dobu. U rodin s nižšími příjmy se Hikikomori skoro nevyskytuje.
• Neschopnost rodičů rozpoznat stahování se potomka do izolace a jejich neschopnost na něho pozitivně působit: tzv. příliš měkké rodičovství, závislost potomka na matce.
• Trh práce – ač rodiče mají silné pozice v nadnárodních korporacích, jejich děti již žádné záruky nemají. Musí se vyrovnávat s velkou konkurencí již na školách. Mají problém s nalezením životního cíle a činí je tak náchylné pro sociální stažení.

Školství

Japonský školní systém klade na mladé vysoké nároky. Již od školky jsou podrobováni nejrůznějším testům a zkouškám. Snaží se vytvořit na studenty tlak a uvádí je do stresu. Dále jsou zde nároky rodičů, kterým potomci musejí plnit jejich očekávání a k tomu se další tlak přidává v podobě šikany ze strany spolužáků.

Takže takto je nějak stav Hikikomori popsán. Většina vědců se snaží přijít na to, jak Hikikomori opět navrátit do společnosti. Ale proč by měli chtít vrátit se do této společnosti, když v důsledku jejího špatného fungování se do tohoto stavu dostali? Není to spíše tak, že nápravu potřebuje společnost?

Někdy mi připadá, že se okraje tohoto stavu sám dotýkám. Možná že moje snaha slepě nepřijímat dnešní systém tak jak je nyní nastavený a i vlastně tvorba tohoto webu by se možná dala označit za mírnou formu Hikikomori?:).

Mějte se krásně lidičky:)